Nahoru
 

Uznat vlastní chybu nebolí

Uznání vlastní chyby či neznalosti považuji za jeden ze základních rysů správného chování. Bohužel kolem sebe často vidím, že toho lidé nejsou schopní. Co brání člověku v uznání vlastního omylu? Pýcha, ctižádostivost nebo v případě politiků např. marketing? Nejspíš od každého trochu.

Uznání vlastního omylu pro mne znamená daleko více než jeho zastírání, či slepé bránění.

Pravda je vždycky nejsilnější argument.

Sofoklés

K ilustraci vlastní motivace k rozebírání tohoto tématu uvedu některé osobní příklady situací, kdy by dle mého názoru uznání neznalosti vedlo ku prospěchu všech zúčastněných.

Zrovna nedávno jsem dlouhé době sledoval nejmenovaný politický rozhovor. Moderátor v něm položil jednoduchou otázku, na kterou politik měl znát odpověď, protože se týkala veřejných informací z jeho strany. Danému člověku ovšem tento fakt nejspíš unikl a rozhodl se odpovědět na otázku úplně něčím jiným, jako by ji nikdo nepoložil. Moderátor po rozumném čase politika přerušil a slušně se jej optal, zda mu nemůže odpovědět na původní otázku. Na to mu politik odpověděl, že samozřejmě ano, jenže v tu ránu zase začal klábosit o jiných věcech. Uběhlo dobrých pět minut monologu, kdy po velkém nádechu a výdechu moderátor zkusil své štěstí napotřetí a zeptal se znovu. Odpovědi se ale opět nedočkal. Když se to nepodařilo ani po 15 minutách, tak jsem zhnusený neschopností politika se normálně chovat video vypnul.

Daný politik mohl reagovat velice jednoduše něčím jako „V současné chvíli bych si musel lépe prostudovat dané materiály, abych mohl odpovědět.“ a v mých očích by určitě neklesl. Svou neschopností normálně odpovědět a uznat svou nedokonalost si však dokázal vysloužit to, že žádný další jeho rozhovor nějakou chvíli neshlédnu.

Další příklad nejspíš zažil každý z nás. Jedná se o situaci, kdy se někdo spletl, a i přes předložené důkazy není ochoten přiznat omyl. Stále dokola si vymýšlí další důvody, proč měl pravdu, anebo proč jednal správně. Nejspíše opravdu bude pravdou, když se říká, že raději hledáme důkazy pro svou vlastní pravdu než ochotu uznat svůj omyl. Přitom často nakonec daný jedinec stejně přestoupí na správnou stranu. Nebylo by jednodušší vynechat všechny „šaškárny“ kolem a rovnou se zamyslet nad názorem druhých?

Předchozí příklad mohu klidně konkretizovat např. pro programátory. Nejednou jsem zažil situaci, kdy někdo (uznávám, že i já sám) vytvořil špatný kód a stál si za ním hlava nehlava. Vášnivý kodér je totiž na svou práci pyšný a nechce ji předělávat, ačkoliv by to bylo dobré pro všechny.

Neboj se ani tak neznalosti, jako falešných znalostí. Lépe je neznat nic než mít za pravdu to, co pravda není.

Lev Nikolajevič Tolstoj

Problém nejspíš musíme hledat v lidských vlastnostech jako je pýcha, touha po důležitosti a další. Věřím, že ve speciálních případech (např. v politice) se neuznání vlastního omylu bere i jako zlepšení marketingu. Otázkou je: „Stojí to za to?“. Stojí nám za to ztratit nesmyslně moc energie a času nad dokazováním každého našeho vymyšleného tvrzení, a navíc tím „oblbovat“ ostatní? Nebylo by lepší vždy kriticky zhodnotit názor druhých?

Podle mého mínění ano. Potřebujeme k tomu jen dvě věci. Za prvé musíme hodnotit vlastní názory, co nejvíce objektivně a nenechat se přemoci emocemi. Jinými slovy chce to být trochu pokornější. Druhou neméně podstatnou věcí je nevysmívat se, případně jakkoliv neponižovat nikoho, kdo daný omyl udělal a přiznal ho. Všichni děláme chyby a nikdo není dokonalý. Všichni tohle klišé známe a slýcháme ho tak často, až je to nepříjemné. I přesto na to leckteří zapomínají. Přál bych si, aby se uznání vlastní nedokonalosti stalo v naší společnosti normální věcí.

Na závěr by bylo příhodné zamyslet se nad tím, jak se zachovat v situaci, kdy jsme to my, kdo se v něčem zmýlil nebo něco nevěděl. Pokud se jedná o neznalost nějaké informace, není lepší reakce než přiznání. Zkrátka řekneme „nevím“ a je hotovo. V případě vlastní chyby si nejprve musíme uvědomit naše pochybení. To vyžaduje jistou dávku sebeovládání, ale nejedná se o žádný olympijský výkon. Následně se omluvíme za způsobený nezdar. Pokud člověk na druhé straně není vyložený neandrtálec, tak bude rád, že se mu podařilo nás přesvědčit a vše se vyřeší. Už se tím nemusíme nadále zaobírat.